Za druhé je třeba připomenouti, že katolická církev nikdy neodsoudila žádnou vládní formu samu o sobě. Během dvou tisíc let se naučila žíti se všemi a pod všemi vládními formami, jež lidský důvtip kdy vynašel. Od městských států k jednotným národním státům, od vlády jednoho k vládě všech (na papíře). Forma vlády je zcela něčím neutrálním. Na čem církvi záleží, právě tak jako před ní Aristotelovi, je duch, jenž stavbu ovládá. Jedna citace může posloužiti jako typická z četných, při nichž Vatikán zdůraznil tuto zásadu. "Z různých vládních forem," pravil Lev XIII., "církev nezavrhuje žádnou, která je sto zjednati blaho svým poddaným. Přeje si pouze - a to si žádá přirozenost sama - aby byly ustaveny tak, aby nepůsobily nikomu zlo, a obzvláště, aby neporušovaly práva církve. (Libertas Praestantissimus, 20.6.1888)"
Vydalo: Universum, Praha 1946
-
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára