T. S. Eliot: Básne

Gerontion (úryvok)

Tu som, hľa, starý muž, v suchom mesiaci,
chlapec mi číta, zatiaľ čo čakám dážď.
Nebol som ani pri horúcich bránach,
ani som nebojoval v teplom daždi
a ani po kolená v slaných močiaroch, mávajúc tesákom,
bodaný muchami, som nebojoval.
Môj dom sa rozpadá,
za oknom čupí Žid,
splodený v ktorejsi z antverpských krčiem,
i so svojimi bruseľskými pľuzgiermi, handrami z Londýna.
Za noci na hornom poli kašle koza,
skaly, mach, lišajník, železo, blato.
Žena je v kuchyni, varí čaj,
zvečera kýcha a prepcháva kanál.
Ja, starý muž,
prázdna hlava medzi veternými priestormi.

Vietor sa zdvihol o štvrtej hodine

Vietor sa zdvihol o štvrtej hodine
Vietor sa zdvihol a rozbil zvony
Kolíšúce sa medzi životom a smrťou
Tu, v snovom kráľovstve smrti
Bdie echo zmäteného sporu
Je to sen alebo čosi iné
Keď povrch sčernetej rieky
Je tvár ktorá sa potí slzami?
Videl som cez sčernetú rieku
Táborový oheň triasť cudzími kopijami
Tu, cez druhú rieku smrti
Tatársky jazdci trasú kopijami.

Prázdni ľudia (úryvok)

My sme tí prázdni ľudia,
vypchatí ľudia
opretí o seba,
hlavy plné slamy. Žiaľ.
Naše vyprahnuté hlasy,
keď si šepkáme,
sú pokojné a bez významu,
akoby vietor v suchej tráve vial
či noha potkana po úlomkoch skál
v suchej pivnici.

Predstava bez tvaru, tieň bez farby,
sila rozložená v geste bez pohybu.

Tí, čo sa previezli, nesklopiac oči,
v iné kráľovstvo smrti,
pamätajú, ak si nás pamätajú,
že nie sme zatratenci drsných duší, lež iba
prázdni ľudia,
vypchatí ľudia.

T.S. Eliot: Pustatina, Slovenský spisovateľ, Bratislava 1966
preklad: Ján Buzássy

Sr. Teodora de Arancis pred prvou karlistickou vojnou

"Vojna, hrozná a strašná vojna nás teraz čaká. Musíme toho ešte mnoho urobiť, porážka liberálov nestačí, takmer nič sa nezmenilo k lepšiemu: viera je urážaná a pošľapávaná, inkvizícia neobnovená, kláštory bez prostriedkov, preláti bez autority. Preč sú tie slávne dni, kedy kráľovi spovedníci vládli celým národom. Sú vydávané knihy, ktoré nemajú nič spoločné s Cirkvou, niektoré dokonca proti nej celkom otvorene vystupujú, s cirkevnými predstaviteľmi sa nikto neradí a nie sú rešpektované ich úsudky... Je pravda, že nemáme parlament, ale máme ministerské rady a všetci ministri sú svetské osoby a nedostáva sa im Božského svetla Svätého Ducha. je pravda, že nevládnu liberáli, ale nikto nevie, ako vládne ich duch. Sekty, tie hanebné slobodomurárske sekty neboli zničené. A armáda, ktorá je celá zložená zo slobodomurárov, nebola rozpustená."

Po triumfe v roku 1823, sklamané nádeje konzervatívcov, revolučný liberálny duch na postupe

Josef Florian: Farář a dogmata

Zároveň s článkem Lamartinovým přišel mi " Robert Peckham", prostinké epické vypravování z doby Jindřicha VIII. od Maurice Baringa. Tato knížka má svou důležitost názorným předvedením náboženského převratu v Anglii za reformace; u nás převratem provalil se modernismus do duchovní správy. Teď už se biskupi veřejně hlásí k demokracii, přísahají věrnost vládě na principech, jež Pius IX. odsoudil ve své encyklice Quanta cura, dávají si schvalovati v Římě pod nepravými záminkami nový rituál, zrovna jako by chtěli znovu vzkřísiti a dohoniti všechen nevkus, jímž za Kohna začala strašiti "katolická moderna" Dostála-Lutinova. Vždyť prý ho již jmenují jako reformátora a otce lidovců. Tedy celkem podobný převrat jako tehdy v Anglii, arci stím rozdílem, že dnes nikomu při tom neběželo o hlavu jako tam v láskách překrveného krále. Nuže v knížce té čteme na straně 142, o řadovém králově úředníkovi, ale vlažném a chabém křesťanovi, jenž i s rodinou poznenáhlu se sesouvá do anglikanismu, nejsa si toho ani plně vědom. Praví:" Jsem katolík jako jsem jím byl a budu vždycky. Nikdy jsem si nelámal hlavu nad jednotlivými body v dogmatech - to je věcí duchovenstva a nikoliv laiků. Chci dodržet přísahu, kterou jsem složil králi, svému pánu, že zůstanu vřný jemu a jeho dětem, atd." - Blahoslavený Tomáš Morus, patron kancléřů, tak arci nemluvil.
Není možno jíti s kněžími a biskupy, kteří neakcentují svým slovem a jednáním sjednocenost s tisíciletou tradicí Církve, kteří se skrátka zmodernisovali. Tu nejposlednější laik má právo kritiky a napomenutí podle Přísloví (22, 28):"Nepřestupuj mezí starých, kteréž uložili otcové tvoji..." "Rozpomeň se na dny staré, pomysli na jednokaždé pokolení: otaž se otce svého a oznámí tobě: starších sebe a povědí tobě." (Deuter 32, 7).
Jest ovšem pravda podle sv. Ireneje, že: "pravidla věření dlužno hledati u biskupů a kněží, kteří drží z rukou apoštolů sklad víry a kteří přijali vysvěcení podle samého zřízení Kristova." Ale jest třeba dočísti celou stránku tohoto učitele církevního, jenž se v tom shoduje s ostatními Otci. Stojí tam takto psáno: "Co se pak týká těch , kteří se vzdalují lůna Církve, ať na kterémkoliv místě se shromažďují, ty třeba míti za podezřelé; jsou rovni kacířům a lidem darebným, nebo jsou jako lidé zbloudilí pýchou, kteří si oblibují jen v sobě samých; nebo konečně jako pokrytci, kteří nemají jiné pohnutky svého chování, leč mrzký zisk nebo marnou slávu."

Modernisti jistě nějak souvisejí s agnosticismem moderní filosofie. Sledujte jen poměry v nynějším životě a výměry agnosticismu jak je uvádí doktor Josef Pospíšil ve své Filosofii:" ... V náboženství živém a následně také v Církvi není ničeho, co by bylo nezměnitelno. Vše se musí měniti. Dogma, bohoslužba, knihy, které máme za posvátné, církev sama, jsou podrobeny zákonům vývoje. Dle toho jak se vyvíjí a pokračuje osvěta a vzdělanost, musí se vyvíjeti i dogma. Jinak by bylo věcí strnulou a mrtvou, která by neměla na život lidský žádného vlivu. Dogma nemá tedy žádného jednotného a nezměnitelného obsahu, i když podrží týž vnější termín. Obsah jeho je podroben stálému toku, stálé změně. Jen tak se může prispůsobiti novým potřebám kulturním, které v člověčenstvu dle jeho pokroku v osvětě a vzdělanosti stále se mění." - Tak promlouvá agnosticismus. Modernista to neříká, ale hned v praksi koná, co si ani snad určitě nevyjadřuje. Neboť modernista v řeči jest vždy kluzký jako plod bez údů, jenž vyjde z dobytčete před časem; říká se, že kráva zmetala.

in: Archy č. 31, 1934, Stará Říše na Moravě

(Ako je vidieť nákaza modernizmu a liberalizmu v Cirkvi je, presne podľa súdov bl.Pia IX. a sv. Pia X., vec dávno predchádzajúca tzv. pokoncilný vývoj a preto môže vyjadrovať údiv nad pokoncilným vývojom len ten, kto nepoznal vývoj predkoncilný. Pozn. B.M.)

Febronianismus v Nemecku

Jako ve Francii, tak i v Německu a jinde byly činěny pokusy, obmeziti moc papežskou a zjednati biskupům v jejich diecésích větší nezávislosti od římské Stolice. Trevírský světící biskup Mikuláš Hontheim (+1790) vydal pode jménem "Justinus Febronius" knihu "O stavu Církve" a o pravomoci římského papeže, prý za účelem, aby smířil protestanty s Církví, v pravdě však, aby snížil moc papežskou. Tvrdil, že Kristus prý dal pravomoc nikoliv apoštolům, nýbrž celé Církvi, která ji vykonává svými orgány, mezi nimi je papež první mezi rovnými; že ustanovil Petra svým nástupcem, avšak o nástupci Petrově prý nic neustanovil; účelem primátu papežského je prý pouze zachovávati jednotu Církve; biskupové jsou prý na papeži úplně nezávislí.
Názory Hontheimovy byly roku 1764 papežem Klementem XIII. zavrženy. ... Hontheim odvolal své učení, ale kniha jeho způsobila mnoho škod v Německu, v Rakousku a jinde. Němečtí biskupové těžce nesli rostoucí moc papežských nunciů. Proto papežové dávali biskupům různé výsady (facultates quinquennales). Ale biskupové shromážděni roku 1786 v Emži, nejsouce uspokojeni těmi výsadami, usnesli se na 23 článcích, zvaných punctatio Emsensis, v nichž pravili, že biskupům je dána pravomoc universální, dle které mohou zákony dávati i od nich dispensovati. Proto prý nutno obmeziti pravomoc nunciů. Názory ty nedošli všeobecného souhlasu biskupů a autoři sami roku 1789 odvolali články emžské.

in: Isidor Vondruška: Životopisy svatých, nakl. Ladislav Kuncíř, Praha 1931