Teofilaktos

Když ten rok uplynul a jaro bylo v plném květu a zahalilo zemi listím, ve výroční den založení města přišlo znova na zemi neštěstí - postihlo ji strašné zemětřesení, jako by se země rozskočila v základech. O příčině nebudu mluvit, vždyť tomu hodně studia věnoval Aristoteles, a jestliže se někomu jeho slova zdají přesvědčivá, ať ho pochválí za jeho bystrost, a ne-li, ať dovolí, aby se tyto názory líbily svému původci.
Když se den schyloval k západu, otřásl se sám střed země a propukl náramný strach, takže se i ti, kteří byli chlípní jako koně, pod vlivem bázně rázem změnili a byli hodní, tak jako když si děti hrají v kostky a najednou přijde učitel tělocviku. Závěs před dějištěm jezdeckých závodů, který byl znamením jejich veselosti, byl odsunut kvůli nenadálému nebezpečí. Všichni vcházeli do chrámů, protože se báli smrti.

in: Teofilaktos Simokattes - Na přelomu věků, Odeon, Praha 1986

Léon Daudet o liberalizme

"Čím je liberalismus, když ne hledáním, v teorii a v praxi, a nakonec akceptací toho, co je uprostřed mezi dobrým a zlým, krásným a odporným, pravdou a lží, rozumným a absurdním? Liberál, to je člověk vážící si Boha a uctívající ďábla. Chce řád a chválí anarchii… neexistuje cosi jako liberální politika; lze hovořit pouze o liberální antipolitice, neboť liberální řád nedokáže nikdy přijmout rozhodnutí; stále váhá, ustupuje a snaží se vyjednávat, pokouší se nahradit a odložit rozhodnutí konferencemi, debatami a žvaněním.

Liberalismus je formou „zmírnění anarchie“, je to dekadence státu, který vytváří vnější zdání vlastní existence."

prebrané z Národní Myšlenky

T. S. Eliot: Básne

Gerontion (úryvok)

Tu som, hľa, starý muž, v suchom mesiaci,
chlapec mi číta, zatiaľ čo čakám dážď.
Nebol som ani pri horúcich bránach,
ani som nebojoval v teplom daždi
a ani po kolená v slaných močiaroch, mávajúc tesákom,
bodaný muchami, som nebojoval.
Môj dom sa rozpadá,
za oknom čupí Žid,
splodený v ktorejsi z antverpských krčiem,
i so svojimi bruseľskými pľuzgiermi, handrami z Londýna.
Za noci na hornom poli kašle koza,
skaly, mach, lišajník, železo, blato.
Žena je v kuchyni, varí čaj,
zvečera kýcha a prepcháva kanál.
Ja, starý muž,
prázdna hlava medzi veternými priestormi.

Vietor sa zdvihol o štvrtej hodine

Vietor sa zdvihol o štvrtej hodine
Vietor sa zdvihol a rozbil zvony
Kolíšúce sa medzi životom a smrťou
Tu, v snovom kráľovstve smrti
Bdie echo zmäteného sporu
Je to sen alebo čosi iné
Keď povrch sčernetej rieky
Je tvár ktorá sa potí slzami?
Videl som cez sčernetú rieku
Táborový oheň triasť cudzími kopijami
Tu, cez druhú rieku smrti
Tatársky jazdci trasú kopijami.

Prázdni ľudia (úryvok)

My sme tí prázdni ľudia,
vypchatí ľudia
opretí o seba,
hlavy plné slamy. Žiaľ.
Naše vyprahnuté hlasy,
keď si šepkáme,
sú pokojné a bez významu,
akoby vietor v suchej tráve vial
či noha potkana po úlomkoch skál
v suchej pivnici.

Predstava bez tvaru, tieň bez farby,
sila rozložená v geste bez pohybu.

Tí, čo sa previezli, nesklopiac oči,
v iné kráľovstvo smrti,
pamätajú, ak si nás pamätajú,
že nie sme zatratenci drsných duší, lež iba
prázdni ľudia,
vypchatí ľudia.

T.S. Eliot: Pustatina, Slovenský spisovateľ, Bratislava 1966
preklad: Ján Buzássy

Sr. Teodora de Arancis pred prvou karlistickou vojnou

"Vojna, hrozná a strašná vojna nás teraz čaká. Musíme toho ešte mnoho urobiť, porážka liberálov nestačí, takmer nič sa nezmenilo k lepšiemu: viera je urážaná a pošľapávaná, inkvizícia neobnovená, kláštory bez prostriedkov, preláti bez autority. Preč sú tie slávne dni, kedy kráľovi spovedníci vládli celým národom. Sú vydávané knihy, ktoré nemajú nič spoločné s Cirkvou, niektoré dokonca proti nej celkom otvorene vystupujú, s cirkevnými predstaviteľmi sa nikto neradí a nie sú rešpektované ich úsudky... Je pravda, že nemáme parlament, ale máme ministerské rady a všetci ministri sú svetské osoby a nedostáva sa im Božského svetla Svätého Ducha. je pravda, že nevládnu liberáli, ale nikto nevie, ako vládne ich duch. Sekty, tie hanebné slobodomurárske sekty neboli zničené. A armáda, ktorá je celá zložená zo slobodomurárov, nebola rozpustená."

Po triumfe v roku 1823, sklamané nádeje konzervatívcov, revolučný liberálny duch na postupe

Josef Florian: Farář a dogmata

Zároveň s článkem Lamartinovým přišel mi " Robert Peckham", prostinké epické vypravování z doby Jindřicha VIII. od Maurice Baringa. Tato knížka má svou důležitost názorným předvedením náboženského převratu v Anglii za reformace; u nás převratem provalil se modernismus do duchovní správy. Teď už se biskupi veřejně hlásí k demokracii, přísahají věrnost vládě na principech, jež Pius IX. odsoudil ve své encyklice Quanta cura, dávají si schvalovati v Římě pod nepravými záminkami nový rituál, zrovna jako by chtěli znovu vzkřísiti a dohoniti všechen nevkus, jímž za Kohna začala strašiti "katolická moderna" Dostála-Lutinova. Vždyť prý ho již jmenují jako reformátora a otce lidovců. Tedy celkem podobný převrat jako tehdy v Anglii, arci stím rozdílem, že dnes nikomu při tom neběželo o hlavu jako tam v láskách překrveného krále. Nuže v knížce té čteme na straně 142, o řadovém králově úředníkovi, ale vlažném a chabém křesťanovi, jenž i s rodinou poznenáhlu se sesouvá do anglikanismu, nejsa si toho ani plně vědom. Praví:" Jsem katolík jako jsem jím byl a budu vždycky. Nikdy jsem si nelámal hlavu nad jednotlivými body v dogmatech - to je věcí duchovenstva a nikoliv laiků. Chci dodržet přísahu, kterou jsem složil králi, svému pánu, že zůstanu vřný jemu a jeho dětem, atd." - Blahoslavený Tomáš Morus, patron kancléřů, tak arci nemluvil.
Není možno jíti s kněžími a biskupy, kteří neakcentují svým slovem a jednáním sjednocenost s tisíciletou tradicí Církve, kteří se skrátka zmodernisovali. Tu nejposlednější laik má právo kritiky a napomenutí podle Přísloví (22, 28):"Nepřestupuj mezí starých, kteréž uložili otcové tvoji..." "Rozpomeň se na dny staré, pomysli na jednokaždé pokolení: otaž se otce svého a oznámí tobě: starších sebe a povědí tobě." (Deuter 32, 7).
Jest ovšem pravda podle sv. Ireneje, že: "pravidla věření dlužno hledati u biskupů a kněží, kteří drží z rukou apoštolů sklad víry a kteří přijali vysvěcení podle samého zřízení Kristova." Ale jest třeba dočísti celou stránku tohoto učitele církevního, jenž se v tom shoduje s ostatními Otci. Stojí tam takto psáno: "Co se pak týká těch , kteří se vzdalují lůna Církve, ať na kterémkoliv místě se shromažďují, ty třeba míti za podezřelé; jsou rovni kacířům a lidem darebným, nebo jsou jako lidé zbloudilí pýchou, kteří si oblibují jen v sobě samých; nebo konečně jako pokrytci, kteří nemají jiné pohnutky svého chování, leč mrzký zisk nebo marnou slávu."

Modernisti jistě nějak souvisejí s agnosticismem moderní filosofie. Sledujte jen poměry v nynějším životě a výměry agnosticismu jak je uvádí doktor Josef Pospíšil ve své Filosofii:" ... V náboženství živém a následně také v Církvi není ničeho, co by bylo nezměnitelno. Vše se musí měniti. Dogma, bohoslužba, knihy, které máme za posvátné, církev sama, jsou podrobeny zákonům vývoje. Dle toho jak se vyvíjí a pokračuje osvěta a vzdělanost, musí se vyvíjeti i dogma. Jinak by bylo věcí strnulou a mrtvou, která by neměla na život lidský žádného vlivu. Dogma nemá tedy žádného jednotného a nezměnitelného obsahu, i když podrží týž vnější termín. Obsah jeho je podroben stálému toku, stálé změně. Jen tak se může prispůsobiti novým potřebám kulturním, které v člověčenstvu dle jeho pokroku v osvětě a vzdělanosti stále se mění." - Tak promlouvá agnosticismus. Modernista to neříká, ale hned v praksi koná, co si ani snad určitě nevyjadřuje. Neboť modernista v řeči jest vždy kluzký jako plod bez údů, jenž vyjde z dobytčete před časem; říká se, že kráva zmetala.

in: Archy č. 31, 1934, Stará Říše na Moravě

(Ako je vidieť nákaza modernizmu a liberalizmu v Cirkvi je, presne podľa súdov bl.Pia IX. a sv. Pia X., vec dávno predchádzajúca tzv. pokoncilný vývoj a preto môže vyjadrovať údiv nad pokoncilným vývojom len ten, kto nepoznal vývoj predkoncilný. Pozn. B.M.)

Febronianismus v Nemecku

Jako ve Francii, tak i v Německu a jinde byly činěny pokusy, obmeziti moc papežskou a zjednati biskupům v jejich diecésích větší nezávislosti od římské Stolice. Trevírský světící biskup Mikuláš Hontheim (+1790) vydal pode jménem "Justinus Febronius" knihu "O stavu Církve" a o pravomoci římského papeže, prý za účelem, aby smířil protestanty s Církví, v pravdě však, aby snížil moc papežskou. Tvrdil, že Kristus prý dal pravomoc nikoliv apoštolům, nýbrž celé Církvi, která ji vykonává svými orgány, mezi nimi je papež první mezi rovnými; že ustanovil Petra svým nástupcem, avšak o nástupci Petrově prý nic neustanovil; účelem primátu papežského je prý pouze zachovávati jednotu Církve; biskupové jsou prý na papeži úplně nezávislí.
Názory Hontheimovy byly roku 1764 papežem Klementem XIII. zavrženy. ... Hontheim odvolal své učení, ale kniha jeho způsobila mnoho škod v Německu, v Rakousku a jinde. Němečtí biskupové těžce nesli rostoucí moc papežských nunciů. Proto papežové dávali biskupům různé výsady (facultates quinquennales). Ale biskupové shromážděni roku 1786 v Emži, nejsouce uspokojeni těmi výsadami, usnesli se na 23 článcích, zvaných punctatio Emsensis, v nichž pravili, že biskupům je dána pravomoc universální, dle které mohou zákony dávati i od nich dispensovati. Proto prý nutno obmeziti pravomoc nunciů. Názory ty nedošli všeobecného souhlasu biskupů a autoři sami roku 1789 odvolali články emžské.

in: Isidor Vondruška: Životopisy svatých, nakl. Ladislav Kuncíř, Praha 1931

svätý Justín: Dialóg so židom Trifonom

Iné národy sa takého bezprávia, proti nám a proti Kristovi nedopustili, akého vy, ktorí ste pôvodcami zlého predsudku národov proti Spravodlivému a proti nám, jeho stúpencom. Ukrižujúc jeho, ktorý sám bezúhonným a spravodlivým Človekom jest, ktorého utrpením uzdravenia sa dostáva pristupujúcim skrze Neho k Otcovi, napriek tomu, že ste videli, že z mŕtvych vstal a na Nebesia vstúpil, ako i proroctvá predpovedali: predsa nielenže ste nučinili pokánie zo zlých skutkov svojich, ale ste ešte aj mužov z Jeruzalema do veškerej zeme vyslali, hovoriac, že povstalo bezbožné odštiepenectvo kresťanov a roztrusujúc o nás, čo proti nám od všetkých tých, čo nás nepoznajú, sa rozpráva. A takto nielen vlastnej nespravodlivosti ste pôvodcami, ale naprosto všetkých ľudí ste do neprávosti priviedli. ...
Umyte sa teda a buďte už čistí a odnímte neprávosť od svojich duší, ako vám obmyť sa a pravou obriezkou obrezať sa, velí Boh. My by sme zaiste tiež telesnú obriezku a soboty a sviatky veškeré zachovávali, keby sme nevedeli, pre akú príčinu vám to bolo prikázané, totiž pre vaše neprávosti a tvrdosť srdca vašeho. ... Vy, na tele obrezaní potrebujete našu obriezku, my však túto majúc, vašu zhola nepotrebujeme. ... Načo mi je ešte obriezka, keď Boh našiel vo mne zaľúbenie? Načo mi je ona (rituálna) kúpeľ, keď som umytý Duchom Svätým?

Spisy sv. otcův apoštolských a Justina Mučeníka, nakl. Dědictví sv. Prokopa, Praha 1874

Ernest Hello: Duchovné spojenectvá

Modlárstva sa navzájom veľmi líšia vo svojich formulách; predsa však cítia jedno k druhému neuveriteľne nežnú náklonnosť; to preto, lebo majú spoločnú jednotu: všetky sú modlárstvami.

Keď povstalo kresťanstvo, svet predstavoval divadlo, v ktorom bolo toľko poučení, že ich nemožno porátať. Koľkým bohom sa klaňali ľudia na tejto planéte, koľkým bohom! ... A celé to množstvo nepriateľských modiel napriek tomu žilo pospolu v Panteóne. Tlačili sa, a nebojovali medzi sebou, tiesnili sa a neškodili si, strkali do seba a neboli si na obtiaž.. To preto, lebo všetky boli navzájom spojené. Keď sa však zjavilo slnko, prichádzajúce z Betlehema, ozval sa všeobecný krik. Modly, ktoré spali v svojom pokoji, prebudili sa do boja: všetky poznali spoločného nepriateľa a ukázali prečo nebojovali medzi sebou. Tajomstvom ich pokoja bola ich spoluvina.

Vskutku neviem, prečo dejepis, ktorý predsa nepoznal a často ešte ani nepozná riešenie záhady, bez udivenia rozpráva o úžasnej úslužnosti modiel a modlárov, ktorí pripúšťajú do svojej spoločnosti kohokoľvek a čokoľvek. Tento sa klania volovi, tamten sa klania kapuste. Títo dvaja ľudia sa nebudú škriepiť. Zbožňovateľ vola z úslužnosti vďačne bude zbožňovať ešte i kapustu a zbožňovateľ kapusty neodoprie volovi niekoľko poklaknutí. Nad touto nesmiernou lžou ako by sa vznášalo tajomné porozumenie, ktoré vraví človeku, že lož je mnohotvárna, no pre takú maličkosť, že sa jednako nehodno znepokojovať: veď je to vždy tá istá lož.

Koľko modiel sa zrazilo vo všeobecnej zrážke národov od Adama po Ježiša Krista! Zrážali sa, ale sa nerozmliaždili; zrážajúc sa zlievali. ... Pozrite na Tróju, na Grécko, na Agamemnona, Hektora, Menelaa, Parida, Xerxa, Leonida, Epaminonda; pozrite na Perikla; pozrite na Alexandra. Európa a Ázia, ktoré stáročia bez chvíľky oddychu vrhajú na seba smrť, žijú si v mieri v jedinej veci: preberajú jedna od druhej modly, vďačne ich prijímajú a ani nepriateľstvo rás nevie vyvolať nepriateľstvo medzi kultom. ... A dejiny staroveku sú predsa vojnovými dejinami. Všade a vždy vojny! Vojna pre všetko! Pre mesto, pre hádku, pre ženu. Vojna vždy visí vo vzduchu. Len modly žijú v mieri s modlami.

Keď však na Golgote vyrastá kríž, miesto národnej zúrivosti nastupuje náboženská zúrivosť a bojiská môžu schnúť: lebo pôda Kolosea pije krv nových ľudí; vojaci môžu odpočívať, toľko práce majú kati!
Nenávidený znak vždy jestvoval; duch lži vždy prenasledoval Kríž svojím zvráteným holdom; vždy vravel: Len teba nenávidím, teba jedine na svete!
A kým starý svet nenávidel pre všetko, okrem modlárstva, moderný svet nemôže ukázať ani jedno storočie, v ktorom by nebola vybuchla nenávisť pre Náboženstvo.
Hoci však svet v moderných dejinách vždy nenávidel kresťanstvo, ten istý svet zároveň ani v moderných dejinách nemal nenávisti proti starému modlárstvu. ... Kto nepozná tajomstvo spojenectiev, mohol by pokladať za celkom logický predpoklad, že človek, ktorý neverí v Boha, pohŕda všetkými kultami. Bola by to pravda, keby existovalo viacero náboženstiev.
Skutočnosť je však iná a hovorí: Čím väčšmi sa honosí človek, že je silného ducha, tým väčšmi skláňa hlavu pred kultom, pravda, ak je to falošný kult.

Tajné spojenectvá tu odhaľujú hlboké zjavenia. Voltaire a Goethe sú rozmanití ľudia. Goethe sa mohol stať vyšším človekom. ... Nuž a Goethe miloval Voltaira, ak, pravda, možno tieto dve slová spojiť. Goethe mal záľubu vo Voltairovi. Táto záľuba nevyrastala z Voltaira, vychádzala z Goetheho; nie Voltaire sa páčil Goethemu: odraz vlastnej nenávisti sa mu páčil. Goethe nie preto videl vo Voltairovi druha, že Voltaire napisal to či ono dielo, ale preto, že Goethe sám napísal vetu: "Sú štyri veci, ktoré rovnako nenávidím: tabak, zvony, ploštice a kresťanstvo."
Vskutku, rovnako nenávidel zvony i kresťanstvo: len pre kresťanstvo nenávidel zvony. Zvonenie zvonov samo o sebe by bolo Goethemu príjemné. ... No nenávisť proti kresťanstvu...zmenila v ňom lásku, ktorú od prírody cítil k harmónii; a ten neúnavný hľadač, ktorý tak svedomito skúmal príčiny a následky aj najmenších citov, zabudol si dať otáazku, z čoho vyviera tento odpor.
Veď si aj odbavoval raňajšiu modlitbu pred Jupiterovou sochou. Odkiaľ tá obludná sympatia, ktorá je podobná modlárskej poklone, ak nie z tej hlbokej a jedinej nenávisti, z nenávisti, ktorá nevie ako sa prejaviť priamo, a preto sa prejavuje nepriamo hlasom tajných spojenectiev? Goethe sa modlí k Jupiterovi, necúva ani pred nesmiernou smiešnosťou - natoľko mu bolo hrozné modliť sa k Ježišovi Kristovi.

Ernest Hello: Veda, vydalo nakl. Verbum, Košice, 1946

svätý Peter Kanisius: Katechizmus

I. otázka: koho môžeme nazývať kresťanom?

A. Tých, čo vyznávajú spasiteľné učenie Ježiša Krista, pravého Boha a človeka, v jeho Cirkvi.
B. Preto kto je skutočne kresťanom a učeniu Kristovmu je pevne oddaný, z hĺbky srdca zavrhuje a hnusí si nadobro všetky vyznania a sekty, nech sa nachádzajú kdekoľvek mimo učenia Kristovho a Cirkev, ako sú židovstvo, pohanstvo, mohamedánstvo a bludárstvo.

XVIII. otázka: čo znamená článok deviaty (Symbolum): Verím v Cirkev svätú katolícku?

F. Mimo toto obcovanie svätých (ako mimo archu Noemovu) je istá záhuba a žiadna spása smrteľníkov: ani židov, ani pohanov, ktorí vieru Kristovu nikdy neprijali: ani bludárov, ktorí prijmúc ju potom opustili alebo porušili: ani odštiepencov, ktorí pokoja a jednoty Cirkvi nedbali: nakoniec ani vyobcovaným, ktorí z akejkoľvek inej príčiny si toho zaslúžili, že od tela Cirkvi ako škodlivé údy boli odťatí a odlúčení. A tak všetci takí, pretože k Cirkvi a jej svätému obcovaniu nenáležia, nemôžu byť účastní Božej milosti a večnej spásy, kým sa s Cirkvou, od ktorej svojou chybou boli odtrhnutí, nezmieria a v pravý stav sa nenavrátia. Pretože je bezpečné pravidlo sv. Cypriana a sv. Augustína: Nebude mať Boha Otcom, kto nebude chcieť mať Cirkev matkou.

vydanie: Dobré Dílo, Stará Říše na Moravě, 1920

A.C.F. Beales: Katolická církev a mezinárodní řád

Za druhé je třeba připomenouti, že katolická církev nikdy neodsoudila žádnou vládní formu samu o sobě. Během dvou tisíc let se naučila žíti se všemi a pod všemi vládními formami, jež lidský důvtip kdy vynašel. Od městských států k jednotným národním státům, od vlády jednoho k vládě všech (na papíře). Forma vlády je zcela něčím neutrálním. Na čem církvi záleží, právě tak jako před ní Aristotelovi, je duch, jenž stavbu ovládá. Jedna citace může posloužiti jako typická z četných, při nichž Vatikán zdůraznil tuto zásadu. "Z různých vládních forem," pravil Lev XIII., "církev nezavrhuje žádnou, která je sto zjednati blaho svým poddaným. Přeje si pouze - a to si žádá přirozenost sama - aby byly ustaveny tak, aby nepůsobily nikomu zlo, a obzvláště, aby neporušovaly práva církve. (Libertas Praestantissimus, 20.6.1888)"

Vydalo: Universum, Praha 1946

Wilkie Collins: Žena v bielom (úryvok)

Nie je to čudné, že na nás tak slabo zapôsobia prírodné krásy, ktoré nás obklopujú, keď sme celou dušou zahĺbení do úvah? V knihách sa síce píše, že hľadáme útechu v lone prírody, ale v skutočnosti je to inak. Obdivovanie jej krás, ktoré dnešní básnici tak podrobne a výrečne ospevujú, vôbec nezodpovedá našim životným potrebám. Ako deti sme si ich vôbec nevšímali. Ani jeden nevzdelaný človek ju tak nevníma. ... Schopnosť vnímať krásu okolitého sveta si osvojujeme vlastne iba ako súčasť všeobecnej kultúry. ...
Všetko, čo môže obsiahnuť naša myseľ a pochopiť naša duša, nezávisí od krásy alebo od ohavnosti sveta, v ktorom žijeme. Možno medzi človekom a vesmírom niet preto vzájomného vzťahu, lebo osud človeka a osud prírody sa už v základoch líšia. Najvyššie vrchy postupne zvetrajú a upadnú do zabudnutia, ale najmenší poryv ľudskej duše je nesmrteľný.

Prekl. Ivan Krčméry, Slovenský spisovateľ, Bratislava 1974