Zároveň s článkem Lamartinovým přišel mi " Robert Peckham", prostinké epické vypravování z doby Jindřicha VIII. od Maurice Baringa. Tato knížka má svou důležitost názorným předvedením náboženského převratu v Anglii za reformace; u nás převratem provalil se modernismus do duchovní správy. Teď už se biskupi veřejně hlásí k demokracii, přísahají věrnost vládě na principech, jež Pius IX. odsoudil ve své encyklice Quanta cura, dávají si schvalovati v Římě pod nepravými záminkami nový rituál, zrovna jako by chtěli znovu vzkřísiti a dohoniti všechen nevkus, jímž za Kohna začala strašiti "katolická moderna" Dostála-Lutinova. Vždyť prý ho již jmenují jako reformátora a otce lidovců. Tedy celkem podobný převrat jako tehdy v Anglii, arci stím rozdílem, že dnes nikomu při tom neběželo o hlavu jako tam v láskách překrveného krále. Nuže v knížce té čteme na straně 142, o řadovém králově úředníkovi, ale vlažném a chabém křesťanovi, jenž i s rodinou poznenáhlu se sesouvá do anglikanismu, nejsa si toho ani plně vědom. Praví:" Jsem katolík jako jsem jím byl a budu vždycky. Nikdy jsem si nelámal hlavu nad jednotlivými body v dogmatech - to je věcí duchovenstva a nikoliv laiků. Chci dodržet přísahu, kterou jsem složil králi, svému pánu, že zůstanu vřný jemu a jeho dětem, atd." - Blahoslavený Tomáš Morus, patron kancléřů, tak arci nemluvil.
Není možno jíti s kněžími a biskupy, kteří neakcentují svým slovem a jednáním sjednocenost s tisíciletou tradicí Církve, kteří se skrátka zmodernisovali. Tu nejposlednější laik má právo kritiky a napomenutí podle Přísloví (22, 28):"Nepřestupuj mezí starých, kteréž uložili otcové tvoji..." "Rozpomeň se na dny staré, pomysli na jednokaždé pokolení: otaž se otce svého a oznámí tobě: starších sebe a povědí tobě." (Deuter 32, 7).
Jest ovšem pravda podle sv. Ireneje, že: "pravidla věření dlužno hledati u biskupů a kněží, kteří drží z rukou apoštolů sklad víry a kteří přijali vysvěcení podle samého zřízení Kristova." Ale jest třeba dočísti celou stránku tohoto učitele církevního, jenž se v tom shoduje s ostatními Otci. Stojí tam takto psáno: "Co se pak týká těch , kteří se vzdalují lůna Církve, ať na kterémkoliv místě se shromažďují, ty třeba míti za podezřelé; jsou rovni kacířům a lidem darebným, nebo jsou jako lidé zbloudilí pýchou, kteří si oblibují jen v sobě samých; nebo konečně jako pokrytci, kteří nemají jiné pohnutky svého chování, leč mrzký zisk nebo marnou slávu."
Modernisti jistě nějak souvisejí s agnosticismem moderní filosofie. Sledujte jen poměry v nynějším životě a výměry agnosticismu jak je uvádí doktor Josef Pospíšil ve své Filosofii:" ... V náboženství živém a následně také v Církvi není ničeho, co by bylo nezměnitelno. Vše se musí měniti. Dogma, bohoslužba, knihy, které máme za posvátné, církev sama, jsou podrobeny zákonům vývoje. Dle toho jak se vyvíjí a pokračuje osvěta a vzdělanost, musí se vyvíjeti i dogma. Jinak by bylo věcí strnulou a mrtvou, která by neměla na život lidský žádného vlivu. Dogma nemá tedy žádného jednotného a nezměnitelného obsahu, i když podrží týž vnější termín. Obsah jeho je podroben stálému toku, stálé změně. Jen tak se může prispůsobiti novým potřebám kulturním, které v člověčenstvu dle jeho pokroku v osvětě a vzdělanosti stále se mění." - Tak promlouvá agnosticismus. Modernista to neříká, ale hned v praksi koná, co si ani snad určitě nevyjadřuje. Neboť modernista v řeči jest vždy kluzký jako plod bez údů, jenž vyjde z dobytčete před časem; říká se, že kráva zmetala.
in: Archy č. 31, 1934, Stará Říše na Moravě
(Ako je vidieť nákaza modernizmu a liberalizmu v Cirkvi je, presne podľa súdov bl.Pia IX. a sv. Pia X., vec dávno predchádzajúca tzv. pokoncilný vývoj a preto môže vyjadrovať údiv nad pokoncilným vývojom len ten, kto nepoznal vývoj predkoncilný. Pozn. B.M.)
-
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára